Historie

Nahlédnutí do historie obce Lučina    

(do roku 1990)

Již naši předkové dobře věděli, že „voda je stejně jako vzduch pro život nepostradatelná, je základem života.“

Potřebujeme ji nejen k zahnání žízně, ale především v zemědělství, průmyslu, ale také i k rekreaci.

   Na obou březích řeky Luciny, pramenící na severním svahu hory Prašivé, se původně rozkládala obec Soběšovice a západní část obce Dolní Domaslavice. Již v poválečném období se v souvislosti s počátkem rostoucího průmyslu na Ostravsku (Vítkovické železárny, ocelářská Nová huť, doly) začalo uvažovat o výstavbě vodní nádrže u Žermanic.

Rok 1950 byl posledním rokem „svobodného“ toku řeky Luciny, kterou v období sucha bylo možno místy „přejít suchou nohou“, ale v době jarního tání a letních dešťových přívalů se stala dravou říčkou, rozlévající se celým údolím.

V roce 1950 československá vláda definitivně schválila výstavbu vodní nádrže a osud řeky Luciny v údolí od Domaslavic po Žermanice byl zpečetěn. Na pětikilometrovém úseku podél řeky se tehdy nacházely 2 zámečky, 3 vodní mlýny (V. Žurka, F. Stöbera a R. Tvardka), 2 kostely, 5 hostinců, více než 6 statků a desítky domků či menších zemědělských usedlostí. Do řeky se vlévaly z levé strany i dva potoky, z nichž Řonsník (někdy Řetník) napájel rybníky u Dudků a Žurků. Druhý potok Zimník se vyznačoval dobrou pitnou vodou (mezi lidmi kolovala vyprávění i o léčivých účincích této vody).

   Výstavba přehrady byla zahájena v březnu 1951 Ingstavem n.p. Brno a 9. listopadu 1958 slavnostně stavbaři předali přehradu veřejnosti.

Součástí výstavby přehrady byla i výstavba sídliště pro pracovníky stavby a pro občany, jejichž domy byly zatopeny, celkem asi 120 objektů (proces výkupu se pravděpodobně neobešel bez sociálních křivd). Celé sídliště bylo dokončeno na podzim roku 1954 v počtu 45 dvojdomků (zastavěná plocha každého činila 60 m čtverečních) i s domem služeb, hasičskou zbrojnicí a školou. Součástí sídliště byl také věžový vodojem, který nejprve zásoboval sídliště upravenou vodou z Řetníku, a to do doby napojení na vodovodní řád z Morávky. Vodojem slouží obci dodnes a je dominantou obce. Až do roku 1992 sloužila obci také třístupňová čistírna odpadních vod, na tehdejší dobu nejmodernější (jediná v kraji). V roce 1995 byl zahájen provoz nové moderní čistírny odpadních vod (nákladem 19,7 mil. Kč).

   Při jednáních o výkupu pozemků a budov pro stavbu přehrady byl přislíben nový kostel a hřbitov, náhradou za zatopený. Kostel v zátopě byl v listopadu 1956 vyklizen, postupně bourán a materiál převážen na stavbu nového v Soběšovicích, který byl vysvěcen v říjnu 1961. Do té doby byla věřícím nabídnuta „prozatímní kaple“ v domě Leopolda Mojžíška, do níž byla převezena část vybavení bouraného kostela. Každou neděli zde vykonával bohoslužbu farář Kališ z D. Domaslavic. Později tento dům odkoupily Válcovny plechu a přebudovaly jej na rekreační středisko Mostař.

   Vybudováním přehrady byly obce Soběšovice a D. Domaslavice katastrálně rozděleny, a tak ze zbylých částí obou obcí na levém břehu přehrady byla vytvořena obec nová. Na návrh Stanislava Lenerta (ředitel školy v Soběšovicích) a občana z Kocurovic Josefa Nogola obec dostala jméno LUČINA (údajně básník Petr Bezruč, spisovatel V. Martínek a ředitel lašského muzea ve Frýdku-Místku Joža Vochala žádali odstranění háčku podle řeky Luciny, ale občané obce nesouhlasili).

   Dne 1.1. 1956 vznikla nová 47. obec okresu Frýdek-Místek (nejmladší obec Československa). Východní část obce tvoří vodní hladina o rozloze 248 ha, západní část o rozloze téměř 500 ha je rovinatá. Samotná obec se skládá ze sídliště (45 dvojdomků = 90 bytových jednotek) a dvou místních částí – Kocurovice a Frančesky. Dvojdomky byly obsazeny nájemníky ze zátopového pásma a dělníky ze stavby přehrady. Mnozí byli z Brněnska i Slovenska, ubytováni měli být na dobu přechodnou, ale mnozí se zde nakonec se svými rodinami usadili natrvalo. Složení obyvatelstva při vzniku obce tak bylo různorodé. I se zaměstnanci Ingstavu zde v roce 1956 žilo celkem 1250 občanů.

   Dne 8. 1. 1956 proběhly ve všech obcích kolem přehrady, tedy i v Lučině, volby do národních výborů. Prvním předsedou MNV Lučina se stal Jan Volek, tajemníkem Oldřich Válek, členy rady Josef Dudek, Josef Nogol a Marta Papřoková.

Nová obec od svého vzniku musela řešit mnoho problémů, vzniklých jednak stavbou přehrady, jednak celkovými územními změnami. I přes určité nedostatky ve vybavenosti obce, patřila k vysoce moderním obcím té doby – vodovod, kanalizace splaškových i povrchových vod, dům služeb (ordinace lékařů, kinosál, kadeřnictví, prádelna, sušárna, mandlovna, později pošta), obchody, nová požární zbrojnice, nová pětitřídní škola (otevřena 2. 9. 1956), mateřská škola, jesle. Ale dle vyprávění některých pamětníků, v době, kdy už sídliště stálo, se údajně v některých domech svítilo ještě petrolejkami. Celková elektrifikace obce byla dokončena na podzim 1957. Jen cesty byly všude prašné, až v průběhu roku 1956 se v centru začala budovat zpevněná bezprašná asfaltová komunikace, aby autobusy z Frýdku-Místku nebo Ostravy mohly zajíždět až do obce. Do té doby jezdily pouze do Pazderny.

   Obec už od svého vzniku r. 1956 musela rovněž řešit otázku kolektivizace. Různými praktikami se nakonec obci podařilo „přesvědčit“ ke vstupu do JZD větší sedláky. Předsedou se stal Josef Koběluš. V roce 1958 již JZD obhospodařovalo 215 ha půdy, ale dobytek mělo ustájen na 56 místech. Stavba kravína probíhala až v letech 1959-1961. Do roku 1978 pak probíhalo slučování družstev do větších celků, a tak byl vytvořen podnik s výměrou 4076 ha zemědělské půdy a zabíral 11 obcí.

   V květnu 1957 se konaly 2. volby do MNV – předsedou se stal Oldřich Mintěl, tajemníkem Jaroslav Metz. V tomtéž roce se začala budovat silnice přes Frančesky do D. Domaslavic a stále probíhalo postupné napouštění přehrady, údolí i zbytky opuštěných domů mizely pod hladinou. Pro mnohé občany to byl pohled velmi smutný. Naposledy viděli místa, kde se narodili, kde žili. Rodina Adámková v této době otevřela ve svém domě hospodu (na druhém konci obce měli pohostinství Vachtařovi).

V roce 1960 byly v obci zřízeny provozovny MNV (poskytovaly 8 druhů služeb), jesle a mlékárna (místo zrušené Vachtařovy hospody). Plánovala se výstavba nového pohostinství s noclehárnou – „Motorest“.

   V roce 1967 se obcí přehnala silná bouře, která poškodila střechy mnoha domů i školy, přerušila el. vedení a polámala spousty stromů. Začala výstavba kempu.

   Události roku 1968-69 se obce téměř nedotkly, dle obecní kroniky jen malá skupina mladých napsala několik nápisů na cestu a v pohostinství byly občas „pronášeny protisocialistické výroky“.

   Při sčítání lidu, domů a bytů v roce 1970 bylo v obci už 242 domků a 126 chat. V roce 1971 se předsedou MNV stal Jaroslav Metz (ve funkci byl až do roku 1981). Začala řadová výstavba domů u lesa.

   V letech 1980 – 1985 probíhala integrace a následné sloučení obce Lučina s obcemi Žermanice, Soběšovice a Dolní Domaslavice. Lučina se stala střediskovou obcí, předsedou MNV Karel Žák, místopředsedou A. Duda (D. Domaslavice), tajemníkem E. Řehák (Žermanice). Dále byla zvolena 11 členná rada a 60 poslanců. V prostorách hasičského výletiště (pod motorestem) začala v roce 1987 výstavba víceúčelové budovy pro potřeby integrovaných obcí. Mělo zde být : restaurace, klubovny, obřadní síň a velký společenský sál.

V prvních letech existence obce postupně vznikaly společenské organizace:

• únor 1956     : Sbor požární ochrany, předsedou Josef Nogol, 49 členů
• květen 1956 :Český svaz včelařů, předsedou Fridolín Papala, 25 včelařů   vlastnilo 130 včelstev
• 1956                :Československý červený kříž, předsedkyní Marie Miturová
• 1957                :Výbor žen – předchůdce Čs. svazu žen
• duben 1958 :14 zájemců o rybaření založilo místní skupinu Českého rybářského svazu, předsedou Oldřich Válek
• prosinec 1962 :Český ovocnářský a zahrádkářský svaz, předsedou Rudolf Josefus, 36 členů, v letech 1971-75 svépomocí postavena moštárna
• 1966                  : první zmínky o mysliveckém sdružení, předsedou Fr. Dudek

Sportovní život v obci začal díky sportovním nadšencům již v roce 1957 a vyvrcholil založením Tělovýchovné jednoty Sokol, předsedou Karel Boček, 46 členů. Činnost byla zaměřena na základní tělesnou výchovu ve všech kategoriích, na sportovně-rekreační využití volného času, na cvičení žen, na kopanou.

V roce 1974 byl zorganizován 1. ročník „Pochodu okolo Žermanické přehrady“.

   Kulturní vyžití podporovala Osvětová beseda. Dle vzpomínek pamětníků počátkem 60. let pod vedením St. Lenerta divadelní kroužek nacvičil  několik divadelních her (Pasekáři, Naši furianti, Tvrdohlavá žena,..), s nimiž vystupoval nejen na Lučině U Adámků a U Berty, ale i v Soběšovicích, D. Domaslavicích a na Pazderne. Činnost divadelníků měla bohužel krátké trvání, neboť v obci pro ně chybělo určité zázemí a možnosti vystupování.

V místní škole také probíhaly hudební kurzy hry na housle a harmoniku a od roku 1980 i výuka hry na klavír a flétnu.

Z činnosti Osvětové besedy nelze opomenout také vedení knihovny a promítání kina v domě služeb. Promítačem byl O. Válek a kino zpočátku fungovalo i jako „pojízdné“(v sobotu se promítalo v hostinci U Berty).

V době výstavby přehrady bylo velkou událostí vysílání televize Ostrava v roce 1955. Nikomu nevadilo, že se mačká v malé místnosti  „kulturního střediska“ na hrázi před obrazovkou 25x18 cm v dýmu a šumu. Ve vedlejší místnosti zatím zaměstnanec Ingstavu Kobza promítal na plátno filmy. Časem se i v obci objevily první televizory. Jeden zakoupil MNV a byl přístupný veřejnosti v kinosále domu služeb pro večerní programy (1. pořadem této televize, který občané mohli zhlédnout, byl pohřeb prezidenta Antonína Zápotockého). Další dva televizory měly rodiny Glatzová a Schönwiská. Mnohdy se u nich sešla celá ulice.

   Čas běžel a také mládež nové obce se chtěla bavit, a tak vznikla skupina Československého svazu mládeže. Pořádaly se zábavy, plesy, stavěly a kácely se máje, letní karnevaly, mikulášská, štěpánská, silvestr, sokolské šibřinky, pochování basy,… U Adámků vystupovala místní kapela Klubu vlna, který vznikl v ČSM, probíhal zde i jednou měsíčně soutěžní hudební pořad mládežníků „13 na houpačce“. Sál U Adámků byl vždy plný k prasknutí. Každou třináctku obohatil i místní lidový vypravěč „stryc Pika“ alias Stanislav Hrabec. V létě 1968 se v obci dokonce konal 2. celostátní festival vesnických klubů mládeže. Koncem 70. let došlo k útlumu mládežnických aktivit. Po roce 1969 se totiž ČSM mění v SSM (Svaz socialistické mládeže), členové již měli dokonce možnost se scházet v klubovně, což byla přestavěná budova vedle školy (dnešní prodejna J. Goczola). Činnost tohoto svazu byla bohužel silně ovlivňována politikou tehdejšího režimu. Kulturní vyžití v obci bylo na ústupu. Kulturně se začal vyžívat až nově založený Klub důchodců.

   Přehrada po napuštění měla sloužit nejen pro průmyslové využití, ale také                                                                                                                                                                                              k rekreaci. Kolem přehrady začala vznikat první větší nová rekreační střediska : Mostař, středisko NHKG, loděnice Válcoven plechu. Místní Svazarm zřídil a provozoval půjčovnu loděk. V 70. a 80. letech se na přehradě každoročně konaly závody plachetnic „Beskydská regata“, závody kluzáků a vodních lyžařů o „Modrou stuhu Žermanické přehrady“. V listopadu se každoročně konala akce otužilých plavců „Napříč Žermanickou přehradou“ (v roce 1975 se akce zúčastnili i dva přemožitelé kanálu La Manche – Fr. Venclovský a J. Novák ).

V prvních deseti letech existence přehrady se v ní utopilo 26 lidí. Na lučinské straně přehrady byl v roce 1966 zřízen poříční oddíl VB, tzv. poříční stráž, vybavená motorovým člunem. V letních měsících měla dohlížet na pořádek a klid kolem přehrady i na hladině.

Na společensko-politické dění v roce 1989 reaguje MNV organizováním                           

Po „sametové revoluci“ došlo k velkým společenským i politickým změnám v celé republice a dotkly se i naší obce.

Začaly se psát nové kapitoly života obce Lučiny, které jsou podrobně zachyceny v obecních kronikách.                                                        

                                     Zpracováno dle knihy „50 let historie obce Lučina“ a obecní

                                      kroniky.

                                                                              Mgr. A. Bůžková, kronikářka